Nedávno jsem cestou do Brna poslouchal podcast. Padlo v něm jméno Collins a zmínka o knize, která zkoumá, co spojuje nejlepší firmy světa. Zaujalo mě to natolik, že jsem se do toho začal víc nořit. A objevil jsem pár myšlenek, o které se chci podělit.

V létě, podobně jako na přelomu roku, máme čas trochu zpomalit. Máme prostor přemýšlet, co děláme a proč. Kam směřujeme, jako firma i jako jednotlivci.

Proto mě zaujala kniha, kterou jsem díky podcastu objevil. Jmenuje se Built to Last a napsali ji Jim Collins a Jerry Porras. Poprvé vyšla v roce 1994, ale základní myšlenky jsou aktuální dodnes.

Autoři v knize zkoumali osmnáct firem, které dokázaly být výjimečné desítky let. A hledali, co mají společné.

Odpověď nebyla skvělý nápad. Ani charismatický vůdce. Byla to jádrová ideologie.

Co je jádrová ideologie

Collins a Porras zjistili, že vizionářské firmy mají něco, co se roky nemění. Nazvali to core ideology. Skládá se ze dvou částí.

1. Základní hodnoty - Principy, které firma nikdy neopustí, ani kdyby jí to krátkodobě uškodilo.
2. Smysl existence - Důvod, proč firma je na světě, kromě vydělávání peněz.

Tohle jádro drží firmu pohromadě, i když se mění všechno kolem. Strategie, produkty, trh, lidé.

A teď to zajímavé. Autoři explicitně říkají, že tyto hodnoty nemusí být obecně obdivuhodné. Jako příklad uvádí i tabákové firmy. Jejich hodnoty jsou pro spoustu lidí kontroverzní. Přesto fungují jako silné, autentické jádro, kterému firma bezvýhradně věří.

Jinak řečeno, nejde o to, jestli jsou hodnoty hezké. Jde o to, jestli jsou opravdové. Jestli je firma skutečně žije, ne jen vystavuje na webu.

To je docela nepohodlná myšlenka. Ale o to je poctivější.

Genialita AND místo tyranie OR

Další koncept z knihy, který mě zaujal, autoři nazývají genius of the AND.

Většina firem přemýšlí v protikladech. Buď stabilita, nebo změna. Buď nízké náklady, nebo vysoká kvalita. Buď krátkodobý výsledek, nebo dlouhodobá vize.

Collins a Porras tomu říkají tyranny of OR. A tvrdí, že vizionářské firmy ji odmítají.

Místo toho hledají obojí zároveň. Zachovávají jádro a zároveň stimulují pokrok. Preserve the core, stimulate progress, jak to autoři formulují.

Jádro se nemění. Všechno kolem něj ano, a musí se to měnit, jinak firma zůstane stát na místě.

Tahle myšlenka funguje na firemní i osobní úrovni. Co je ve mně to jádro, které zůstává stejné, ať dělám jakoukoli práci? A co se naopak smí a má měnit?

Kultovní kultury - v tom dobrém slova smyslu

Jádrová ideologie nestačí být napsaná. Musí se žít. Collins a Porras pro to používají trochu provokativní termín cult-like cultures.

Nemyslí tím sektu. Myslí tím firmu, kde je jasné, kdo k ní patří a kdo ne. Kde nový člověk buď hodnoty přijme za své, nebo v takové firmě dlouho nevydrží.

Není to o slepé poslušnosti. Je to o tom, že hodnoty nejsou jen slova na nástěnce. Promítají se do toho, koho firma najímá, koho povyšuje, co oslavuje a co netoleruje.

Zajímavé je, že autoři popisují tyhle kultury jako binární. Buď do firmy zapadnete, nebo ne. Není tam moc prostoru pro polovičatost.

To je přesně to místo, kde se jádrová ideologie potkává s Employer Brandem. Employer Brand totiž není nic, co si firma vymyslí a nalepí na kariérní stránky. Je to odraz toho, co firma skutečně je a čemu věří.

Pokud jádro chybí nebo je nejasné, žádná komunikace ho nenahradí.

Co si z toho odnést

Kniha je z devadesátých let a některé z popsaných firem už dnes nejsou tak zářivým příkladem jako tehdy. To ale nic nemění na síle základní myšlenky.

Firmy, které vydrží, nejsou ty s nejlepší strategií. Jsou to ty, které vědí, co je jejich jádro, a nebojí se ho bránit, i když se kolem nich mění svět.

Stejná otázka platí pro nás jako jednotlivce. Co je moje jádro? Na čem mi záleží? Co ve mně zůstává, i když se mění práce, role, okolnosti?

Léto je dobrý čas se nad tím zamyslet. Ne proto, že by to bylo módní, ale protože v klidnějším období máme na podobné otázky konečně prostor.